Spící stratovulkán v národním parku Egmont jsme si vyšlápli v NZ létě 28.2.2020 až na úplný vrchol. Ačkoliv vrchol ročně vystoupí 250 tisíc lidí, ne každý projde za část, která už nemá upravené cesty.
Proto jsem na nás hrdá, že jsme mezi těma co si to vyšplhali až dokonce.
⛰ délka výšlapu- nahoru 5 hodin (několik přestávek na svačinu a pití, na focení) ,na vrcholku jsme byli hodinu a cesta dolů 3 hodiny (2 větší přestávky),nijak jsme nespěchali ⛰ náročnost- střední ⛰převýšení- 1500 m ⛰zajímavosti - díky své podobnosti s Japonskou horou Fudži byla hora poskytnuta jako kulisa filmu ,,Poslední Samuraj,, -poslední větší erupce byla roku 1655 -vyvinuly se zde nové druhy rostlin, například dva neznámé druhy sedmikrásek, které jsme také viděli ⛰průběh našeho vyšlapu ⬇️ Vyšli jsme v 5:30 ráno z parkoviště North Egmont s čelovkou na hlavě. Chtěli jsme jít brzo abychom nešli v tom největším vedru a abychom viděli východ slunce.
Cestu je možné jít dvěma způsoby. K vrcholu jsme tedy šli přes Veronika track -v podstatě jen schody. Z něj jsme navázali cestu na Holly Hut track, na kterém už začal východ slunce takže vše bylo nádherně oranžové a každý krok přinesl nový pohled nejen na horu, ale i na krajinu za námi. Opět jsme museli sejít z této cesty a napojit se u stožáru na hlavní trasu jménem Summit track, která vede až na úplný vrchol.
Nepřetržitě stoupající výšlap začal velkým údolím plným balvanů, přes které jsme se museli dostávat a následně několik strmých schodů. To byla poslední část stezky, která byla člověkem upravená. Následovala nejhorší část plná vulkanického písku a štěrku. Bylo to asi 800 metrů, ale šli jsme to víc jak hodinu, jelikož to byla chůze, kdy uděláte 4 kroky vpřed a o dva kroky vás to sveze zpět. Zde poprvé v životě jsem na nějakém výšlapu řekla, že už nemůžu. Byla to opravdu bezmoc, nemáte se čeho chytit, pořád padáte a když se otočíte přijde vám jakoby jste měli spadnout do velké propasti. K tomu foukal opravdu silný vítr, který vám veškerou tu námahu ještě víc ničil. Zde podotknu ,že předpověď byla 5km/h vítr a byl asi 40km/h takže opravdu nepodceňovat. Na fotce můžete vidět, jak mám botu ohnutou pod tíhou toho úhlu. Potkávali jsme i pár lidí co se otáčeli zpět. Dokonce plačící dívku, která říkala příteli, že jde dolu. Tak jako tak, nikdy nic hned nevzdávám a nebylo tomu jinak ani tam.
Šlo se dál. Za občasné pomoci Ivana, který mě tlačil místy před sebou, přišla další část. Byla plná obrovských černých kamenů, občas celkem ostrých (své o tom ví moje stehno s velkou modřinou.) A zde se v podstatě šplhalo. Dobré na tom bylo ,že jste se měli čeho chytat a z většiny veškerou práci oddřela vrchní část těla. Horší na tom bylo, že vždy když jsem koukla vzhůru, přišlo mi že snad vůbec nepokračujeme. Dobrou motivací byli oranžové tyčky s čísly ukazující cestu.
Když jsme se vyškrábali k tyčce číslo jedna s domněním, že jsme na vrcholu, čekalo nás ještě projít zasněženým kráterem a pár dalších horolezeckých kamínků. Na vrcholu byl zasloužený výhled 360° a nebudete mi věřit, ale naprosto bez mraků. Ani jeden mráček. Užívali jsme si výhled na celé okolí a bylo to jako sledovat to vše z letadla. Na proti nám se honosně vršil tzv. shark tooth (žraločí zub.) Žádný hmyz a výhled úplně čistý byl asi díky větru, který nás málem odfoukl, když jsme se zaslouženě dotkli úplně nejvýše postaveného kamene.
Asi nemusím všem, kdo často dělají pěší turistiku, říkat že se nám dolů opravdu nechtělo. Nejen protože výhled byl opravdu úžasný,ale taky kvůli té cestě. Kolena dostali zabrat hlavně na balvanech, kde jsme v podstatě hodinu lezli přikrčený. Naopak štěrk co pro nás byl nejhorší cestou nahoru, byl užitečný cestou dolu. Dalo se po něm totiž hezky klouzat a pokud člověk spadl na zadek ničemu to nevadilo pač se dostal zas o něco níž. Chvilkami jsem si dřepla a sjela několik metrů po botách odrážejíc se rukama. Za to Ivan si to sjel, jak na snowboardu.
Pak už to šlo ráz na ráz. Hlavním zkrácením cesty dolů bylo to, že jsme nenavazovali okolní stezky, jako ráno, ale šli rovnou k parkovišti po již zmiňovaném Summit track, což je vlastně jen klikatá, prašná cesta a jedna z těch způsobů, jak výšlap jít.
Když jsme došli k autu byli jsme rádi, že jsme to zvládli. Měli jsme hlad a hlavně chuť dát si pořádnou sprchu. Byli jsme totiž celý zaprášení a mokrý. Naštěstí ve městě New Plymouth měli bazén, kde jsme si zrovna dali lázeň. Horší bylo, že jsme pak ještě museli shánět pitnou vodu. Asi si umíte představit, že jsme usnuli jak mimina.
O dva dny později jsme se setkali s Taranaki znova, tentokrát z druhé strany. Bylo to u tzv. Pouakai Circuit Reflective Tarn, což je zrdcadlové jezírko, které odráží obraz části hory (můžete vidět na úvodní fotce článku.) Cesta tam a zpět, trvala celkem asi 3-4 hodiny a jelikož jsme si našli celkem neznámou stezku ,tak jsme se občas potýkali s broděním se v křoviskách a zakopáváním o velké kořeny stromů.
Ale opět ani mráček, tentokrat ani vítr a proto vznikla i tato fotka k tomuto článku. Jen mě překvapilo, že jezírko je v podstatě velká kaluž. Na obrázcích to vypadalo opravdu, jak jezero. Do vody je zakázané chodit.
Celkem jsme vděční za to, jak nám počasí v této oblasti vyšlo.
Z Taranaki si odnáším kromě super zážitků i to, že je dobré nepřeceňovat své síly, ale ani nepodceňovat. Občas je člověk silnější než si myslí.
Pokud chcete vidět svět z jiné perspektivy, nemusíte mít drona, stačí vyšlápnout horu.