V srpnu 2019 jsme byli měsíc usídleni ve městě Cromwell. A tak nedaleko vzdálený zasněžený Queenstown nabízel možnosti si užít zimu na plno.
Taky nastal okamžik, abych si splnila jeden z mých snů a konečně se naučila na snowboardu. Kde jinde by k tomu byla tak super příležitost.
Jižní ostrov ukazuje zimu ve své pravé kráse, proto jsem ráda, že jsme se rozhodli jí trávit právě na tomto ostrově a léto na tom teplejším.
Příběh tohoto článku se stal jedno sobotní ráno, kdy jsme vyjeli směr lyžařské středisko Cardrona.
Avšak nejprve jsme si museli půjčit vybavení, což bylo celkem zdlouhavé. Na snowboard jsme si museli zkusit boty a odměřit na ně úchyty podle stylu jízdy. Vyplnit plno údajů, kvůli půjčení. Kromě samotného snowboardu jsem také potřebovala pořádné kalhoty a rukavice. Mohla jsem si je koupit, ale chtěla jsem nejdřív vědět jestli mě tento zimní sport chytne a hlavně jestli mi půjde.
S vybavením (zapůjčeném hned v centru Queenstown) jsme jeli autem na již zmíněný areál Cardrona.
Byl srpen takže zimní sezóna na Zélandu byla v plném proudu. Bohužel jsme si, ale neuvědomili, že situace sněhu či náledí se mění každou minutu a to co psali ráno na oficiálních stránkách areálu, už bylo odpoledne jinak. Ranní hlášení říkali, že pro vozidlo s náhonem na 2 kola je cesta bezproblémová.
Odpoledne? No asi takhle. Dojeli jsme téměř k areálu a zastavila nás žena v zářivě žluté vestě s otázkou jestli máme náhon na 4 nebo 2 kola. Pravdivé odpovědi jsme asi měli litovat. Paní nás poslala o kousek dál, kde si auta s náhonem na 2 kola nasazovali řetězy. Opravdu jí překvapilo, že my žádné nemáme. Poslala nás tedy zpět dolu.
Bylo počasí jak z pohádky- modré nebe bez mráčku a teplé slunce. Bohužel i přesto asi byla situace, která jim nedovolila pouštět lidi na (pár metrů vzdálený) lyžařský ráj.
Auta se tu otáčela a paní tak míjela nejeden rozčílený obličej za druhým.
I my byli naštvaní. Co teď? Vybavení i ski pass zaplacené. Jediné co nás napadlo, bylo koupit ty řetězy.
Ski areal Remarkable.
Nějak jsme tušili, že nebude moc příležitostí, kdy je budeme používat, proto jsme hledali levnější. Kupodivu, nebylo ani moc míst , kde by je měli na prodej. Dokonce jsme byli i na letišti a benzinkách.
Tak či tak, čas nám utíkal a zkracoval možnost sjíždět kopečky. Kolem tří odpoledne už nemělo význam to řešit a tak mě napadlo poprosit v půjčovně , aby nám vzhledem k situaci, půjčení ,,přehodili,, na další den. Souhlasili s podmínkou, že věci přivezeme do hodiny zpět a ráno je zas vyzvedneme.
To nebyl problém, takže alespoň jednu věc to vyřešilo.
Ale jak se dostaneme do areálu následující den pokud bude situace stejná? Odpověď byla doslova před půjčovnou- autobusové svozy.
Tu možnost jsme před tím zavrhli, protože jsme neměli kde nechat auto, ale to jsme také během půlhodiny vyřešili. No všechno jde, když se chce.
Aby ten den nebyl úplně zahozený,nechali jsme náš stres doslova odletět zkouškou simulace volného pádu v Ifly- větrném tunelu.Hned jsme byli zas plný energie a smíchu.
Nevím proč, ale Cardrona nás zklamala a to jsme na ní ani nebyli. Asi tím, jak zničila tu první nadšenost, že si konečně splním další sen.
Proto jsme další den nasedli na svoz jiný směr- Remarkable. S plnou výbavou a opět dobrou náladou.
Bylo krásné počasí a vidět celý areál bylo ohromující.
Abych to neprodlužovala. Můj první den na snowboardu byl těžší než jsem myslela. Popsat to tak, abych nevypadala jako úplný nemehlo ani nejde. Hned první překážkou bylo, alespoň se postavit na nohy ze sedu. Praxe dělá mistry a tak jsem tam jezdila mezi těma dětmi na tom malém kopečku. Naštěstí jsem tam nebyla jediný dospělák, kdo tam padal na hubu.
Ačkoliv jsem se odhodlala po pár hodinách přejít z malého kopečku pro učně na úplně ten největší, spokojená sem moc nebyla. Padala jsem snad každý sjezd, nemohla jsem se zvedat a jezdit my šlo spíš pozadu než čelem dolu. Taky jsem ten největší kopec spíš protancovala s přítelem ruku v ruce, jen abychom si mohli užít ledový bar na úplném vrchu spolu. Ale hrozně mě to bavilo. Nevzdala jsem se ani potom co mě následující den bolelo úplně všechno a chtěla jsem znova.
Další víkend jsme tedy vyrazili úplně stejným postupem, jen s tím rozdílem že nás jela celá parta.
Nevím čím to bylo, ale můj druhý den na prkně jsem se zlepšovala každou další jízdou. Dokonce jsem ani nepadala. Zvedla jsem se, jakoby nic a už jsem jezdila i po předu.
Možná to bylo nátlakem většiny, jelikož to jsou celkem profíci, prostě mi to šlo a měla jsem obrovskou radost. Na malinký kopec jsem už ani nepáchla. Možná mi i pomohlo, že všichni říkali své historky z prvních jízd a podpořili mě tím, že to asi nikdo neměl lehké.
Taky jsem měla skvělého učitele, mého přítele a díky němu to šlo hned, jelikož mě svou metodou nechal samotnou na úplném vršku a já neměla jinou možnost než to sjet sama.Samozřejmě byl vždycky někde poblíž, to jsem ale nevěděla.
Byl to super pocit kličkovat (ač se značnou opatrností) mezi zkušenými jezdci.
Na vrcholku jsme všichni oslavili krásný den v baru udělaném z ledu a sněhu. Na druhý den už mě ani nic nebolelo, ne tak jak prvně. Možná to bylo i tím, že jsme večer v Queenstownu byli na pořádný party a nebo taky tím, že už mi to šlo lépe a nemusela jsem se tolik namáhat.
Pořád ještě musím dopilovat jak stát zpříma a jezdit trochu ladněji, ale mám ze sebe dobrý pocit.
Hlavně kvůli tomu, že jsem si našla na zimě zase něco dalšího na co se můžu těšit.
Sny se mají plnit i když párkrát před nimi najdete překážku a nebo kvůli nim spadnete i na hubu.
Comments