Po naší třetí práci, která byla přes zimu (na sadu) jsme se dostali do města Christchurch, kde jsme se rozhodli hledat naší čtvrtou práci.
Většinou pro nás bylo snadné najít práci. Avšak tuto jsme našli až po čtyřech dnech. Myslím si, že to bylo hlavně protože okolí místa, kde jsme byli nemělo moc bohatou nabídku práce.
Po čtyřech dnech jsme zavolali na telefonní číslo, které bylo psané na facebook stránkách ,,job in Christchurch.,, Domluvili jsme si na následující den pohovor, kde nám dělali test na drogy a popisovali bezpečnost. V podstatě jsme tam byli podepsat smlouvu a vyplnit bankovní údaje. Ostatně takhle nám to tu chodí běžně.
Hned další den jsme nastoupili v pekárně Baker boys. Jméno pekárny ráda zmíním, jelikož píšu jen fakta a neprozrazuji žádné jejich ,,know-how.,, Ostatně ani fotografie skoro nemám.
➡️Délka práce- 4 dny (24.10.19)
➡️Plat- minimální mzda
➡️Pracovní doba- od 4 ráno do 1 odpoledne
➡️Náplň práce:
Tato práce byla jedna z těch, na které vidíte hned první den,že tam moc dlouho nevydržíte. Možná už první minutu.
Jak jsme nastoupili pochopili jsme, že na Zélandu pekárna, je spíš cukrárna. V podstatě jsme to pochopili už na parkovišti, kdy se okolo celé pekárny držela sladká vůně. První den velice příjemná, následně už moc ne.
Při nástupu jsme dostali bílé kalhoty, plášť, o číslo větší gumáky, síťku na ponožky, síťku na hlavu, síťky na předloktí, Ivan síťku na bradku a ještě aby toho nebylo málo- zástěru. Taky jsem měla zakázaný veškerý šperky a jelikož mám piercing v nose, který si z osobních důvodů nesundávám, musela jsem si ho zalepit modrou náplastí, což kompletně doplnilo můj úžasný pekárna vzhled.
Před prací, po práci, při odchodu a příchodu z přestávky si každý zaměstnanec musí umývat ruce. Musím se celkem usmívat, kolik hygienických nařízení tam bylo i přesto, že samotné pracoviště zas tak čisté nebylo.
Práce byla nudná, v podstatě nebylo třeba mít mozek. Stála jsem u pásu a posouvala balíčky sušenek do zalepovací sekce, taky jsem skládala krabičky a v poslední řadě dávala do krabiček polotovary masových koláčků.
Přítel mezitím pekl ty zmíněné koláče a vyklepával je z obrovských, těžkých plechů. Nemusím zmiňovat teplo, které bylo v celé pekárně. A ven člověk mohl jedině v případě, že by se opět převlékl do osobních věcí a následně na sebe hodil zase veškerou tu parádu.
O přestávce bylo možné si vzít sušenky zdarma, ale z toho sladkého pachu na ně ani nemáte chuť, nemluvě o tom že na ně celý den saháte.
Druhý den pro nás bylo překvapení, když se vedoucí zeptal ,co děláme v práci. Údajně se totiž pracuje jen pokud dostaneme zprávu den předem, to nám však nikdo neřekl. Žádná přesná pracovní doba není a někdy se jde do práce jen 3 dny.
Tato informace pro nás byla definitivním rozhodnutím, že tam na další týden končíme, hned po volnu.
Taky tomu přidali spolupracovníci, kteří očividně nepřijímají do kolektivu nové lidi moc dobře a dávají to celkem znát. Pracují tam převážně obyvatelé okolních ostrovů Zélandu (Samoa,Tonga,..) Jedna slečna mě dokonce za celé 4 dny nebyla schopna oslovit jménem, ale pouze ,,hej kškš,, Teď se tomu mohu jen smát. Čas tam tedy vůbec neutíkal- když není dobrý kolektiv není ani sranda.
Naštěstí jsme měli celý víkend a také státní svátek na to, obejít pohovory co jsme měli domluvené. V drůbežárně a na farmě. Jak už jsem psala, my měli většinou štěstí, že pohovory jsme měli v podstatě podepsání smlouvy, takže bylo na nás, kterou práci vezmeme. Vybrali jsme si bez rozmýšlení farmu (o tom zas příště.)
To, že v pekárně končíme jsme oznámili čtvrtý den. Jelikož zde není pevná pracovní doba, neviděli jsme důvod jim dávat vědět den do předu,tak jak bychom měli. Taky jsme se chytili příležitosti, když jsme dostali zprávu od člověka, který nám práci zprostředkoval, že dostal stížnost o tom, jak nenosím náplast na nose, ať si na to dám pozor. To mě pohoršilo, jelikož jsem tam ze sebe poctivě 4 dny dělala robota.
Odpověděli jsme tedy formou smsky, že další den už se nedostavíme. Vysvětlili jsme mu okolnosti včetně toho, že ve smlouvě nikde není psané, že do práce se chodí pouze na vyžádání a v neposlední řadě chování nejen spolupracovníků, ale i nadřízených. Chvilku nás prosil, ale po našich dalších argumentech pochopil. Omluvili jsme se, ale myslím že každý má nějakou svojí hrdost, aby zůstával někde, kde se cítí špatně.
Každopádně teď když vidíme v obchodě balík sušenek Bakery boys, je nám jasný co ta práce obnáší. Jak tak ten článek píšu, sama se divím, že jsme to zvládli 4 dny.
Nemyslím kvůli náročnosti, ale spíš robotické práci. Nám jde v práci o to, cítit se tam dobře. Mít dobrý kolektiv a hlavně zajímavé zkušenosti.
Stát u pásu, posílat jednu sušenku za druhou a být obalený síťkami, jak můmie nám dalo akorát úsměvné vzpomínky a vědomí co nechceme na Zélandu už dělat.
Každopádně špatná zkušenost, taky zkušenost a ještě to nebylo tak hrozné. Jen nám to nevyhovovalo a naštěstí na cestách je ten luxus, že si můžete vybírat.
Celkově- dělejte práci co vás naplňuje a ne co vás ubíjí .