Expedice na ledovec

Tři dny jsme čekali až se nám ukáže nejvyšší hora Nového Zélandu schovaná pod mraky. Čekat se vyplatilo.

V den, kdy nám nestačilo horu vidět jen ze země, ale rovnou z osobního letadla bylo až neuvěřitelně krásně.

Letadlo po přistání

Jako ve všech dobrých společnostech i zde jsme dostali podrobné bezpečnostní pokyny před odletem. Dostali jsme spoustu vybavení, které jsme nejdříve museli vyzkoušet.

Do letadla se naložilo pár věci a mohli jsme letět. S průvodcem nás bylo celkem pět. Pilot nás pouze vzal na místo a následně vyzvedl na konci expedice.

Po půlhodinovém letu s krásným výhledem na zasněžené kopce, ledovec a jezírka jsme doletěli na naprosto nedotčený sníh. Potom, co nás letadlo nahodilo sněhem, jsem nazula sněžnice a cítila se bezvadně. Kolem dokola jen zasněžené hory, slunce a neskutečné ticho. Nemluvě o čerstvém vzduchu, který nás doprovázel. Nadechnout se tam bylo, jako dar.

Celou expedici jsme museli být přivázaný na laně a jít za sebou, jako kačenky. Museli jsme následovat stopy našeho průvodce a lano muselo být polo napnuté- nikdy moc volné ani moc napnuté. Každý krok jinam by mohl představovat riziko. Pukliny byly na spoustě míst a pod sněhem je nebylo vidět. Na první pohled čistá, bílá pláň. Avšak, když se člověk koukl pořádně viděl několik děr hlubokých i několik desítek metrů. Občas jsme v dálce uviděli i lavinu.

Nejkrásnější však byli velké útvary z ledu. Průřezy měli nádherně modrou ledovcovou barvu. Toto bylo jediné místo, kde jsme se mohli z lana odepnout a zkoumat okolí, ale opět pouze ve stopách průvodce, které udělal během naší svačinky. Do pár průřezů jsme mohli jít a ochutnat rampouchy i chuť ledovce. Následovalo zahřátí čajem, ale díky slunci bylo takové teplo, že jsme si do čaje dali dokonce led.

Poslední kilometr byl méně nebezpečný a proto průvodce navrhl, abychom si vyměnily role a k letadlu šli v čele my. Dal nám menší rady a upozornil nás, že je tam i sešup, který budeme muset sjet po zadku. Celkem zajímavé- bobování s lanem v pase. Ivan mě za sebou táhl, jako pejska na vodítku, kterému se zrovna nikam nechce.

Letadlo bylo vidět z dálky a cílová rovinka byla opravdu nekonečná. Slunce nemilosrdně žhnulo a padesátka opalovák opět zklamal. Měla jsem spálený nos i uši. Posledních pár minut patřilo radovánkám ve sněhu u letadla. Koulovaná, sněžný andělé nebo třeba salta do prašanu. Sněhuláka jsme bohužel nestihli. Na cestě zpět, Ivan dostal tu čest sedět vedle pilota a vidět všechno z první ruky. On musí mít vždycky nějaký to přednostní místo a já seděla vzadu s pěšáky.

Do dnes tento zážitek bereme, jako jeden z nejlepších na Zélandu.

Co jsme tedy zažili?
 
 ✈viděli jsme největší horu Mt. Cook ( 3724 m.n.m.) z ptačí perspektivy.
 
 ✈ viděli a procházeli se po největším ledovci jménem Tasman (24 km dlouhý, rozloha 92 km čtverečních) a další ledovce např. Murchison .

✈ obuli jsme si sněžnice ,v kterých jsme šli celou expedici
 
 ✈ bobovali přivázaný na laně a smočili si zadky
 
 ✈ ochutnali jsme čerstvý ledovcový sníh
 
 ✈ viděli a zřetelně slyšeli, jak se valí lavina
 
 ✈ ačkoliv se to nezdá, tak jsme se i málem upekli teplem díky slunci, které bylo na dosah ruky
 
 ✈ schovali se do stínu jeskyně z čiře modrého ledu
 
 ✈ Ivan se proletěl na cestě zpět, hned vedle pilota

Děkujeme společnosti Mt. Cook Glacier Guiding za propůjčení vybavení (sněžnice, popruhy, lana, veškeré oblečení,..) a za úžasného průvodce díky němuž jsme měli pestrý program, spoustu informací a pocit bezpečí.

Třešničkou na dortu bylo, že kromě popáleného obličeje jsme si málem také odvezli vysílačku, která nám byla svěřena v případě, že se našemu průvodci něco stane, ale byla poctivě vrácena.

Úžasný zážitek , na který se jen tak nezapomene. Při nejmenším mi ho bude připomínat každou zimu, nákrční šátek, který jsme dostali.

A aby toho v ten den nebylo málo, tak jsme si ještě vyšli okolo 1750 schodů na výšlapu Red Tarns.

Dole můžete vidět vesničku Mt. Cook

MRKNĚTE NA NAŠE VIDEO NA YOUTUBE https://www.youtube.com/watch?v=mVwAMWujWUk