top of page
  • Writer's pictureVeru Diblíková

Život ve stanu-Francie

Do ČR jsme letěli v červnu 2023 z Kanady s tím, že nemáme žádný další plán.

Nevěděli jsme kdy odjedeme a ani kam. Začal se nám rýsovat plán, který vypadal, že ho opravdu uskutečníme.


Od července jsme věděli o práci ve Francii, kterou jsme nebrali moc v potaz. Spíš jako poslední variantu.

Nakonec se z nouzového řešení stala realita.



Naše vystoupení z komfortní zóny v podobě žití v autě jsme posunuli o level vejš.

Zabalili jsme si jenom krosnu, smotali karimatku, zkontrolovali stan a vydali se do země vína.

Když už země vína, tak rovnou na vinici.


Stanovali jsme u staré školy podobné Bradavicím z Harryho Pottera.

Mimochodem po půl roce bez práce.

Netrvalo však dlouho a kvůli nedostatečné organizaci jsme skončili o 4 dny dřív.


U nedaleké řeky jsme na karimatkách přemýšleli kam dál. Člověk je ve Francii bez francouzštiny a auta celkem nahraný. Seděli jsme tam a říkali si co tohle všechno znamená? Jsou to nějaká znamení a nedaří se nám z určitého důvodu?

Přemýšlet nad tím může člověka jak chce, ale stejně na to přijde později. Vše co se má stát se stane.

Obepsala jsem pár farem, volala na sady až po necelé hodině nám dopadla práce na bio farmě.

Chybělo málo a už jsme jeli zas zpět do Čech.


Jednali jsme rychle a našli si autobusy, které jezdí k místu, kde byla farma.

Naše pouť k farmě byla následující: hodinu pěšky s krosnami a vsím co jsme měli, následně dva přestupy vlakem do Remeše, kde jsme si dali dva dny na zotavení. Potřebovali jsme si nutně po deseti dnech vyprat, po třech dnech osprchovat a dat si do kupy všechny věci, které neměli absolutně žádný systém.

Po dvou dnech jsme jeli autobusem. Cesta trvala asi 6 hodin autobusem. Ve městě Štrasburg jsme museli nasednout na tramvaj a následně vlakem do male dědinky, kde už na nás čekal nový zaměstnavatel a zavezl nás do ješě menší dědinky, kde jsme pracovali.




ROZLOŽENÍ NAŠEHO BYDLIŠTĚ

Když jsme přijeli k farmě, ukázal nám zaměstnavatel, kde si můžeme rozestavět stan. Co vám budu povídat, byl to plac metr na metr a plný děr a drnů. Poradili jsme si a dali si pod stan seno. Představa, že takto budeme žít několik měsíců byla děsivá, jelikož náš malý stan neměl moc prostor pro velké krosny. Po pár dnech přišla naše spása, kdy nám Albert (náš supervisor) přinesl svůj obří stan, dvě matrace a lehátko. Ve stanu se člověk dokonce postavil což pro nás byl velký komfort.


ŽIVOT VE STANU, DEN ČÍSLO 22. aneb- začíná přituhovat.

Měli jsme k dispozici velkou kuchyň, sprchy i wc, ale to bylo tak jediné místo, kde se koncem září dalo ohřát. Přes den bylo sice 27° jenže k ránu kolem 5°.

Poslední týden mě nebudil budík, ale vlezlí chlad, který ochlazoval i mojí termo láhev ve spacáku. Dokonce jsem si kolem páté ráno přála ať už zvoní budík, abych se mohla jít ohřát do kuchyně.

Varianta spojit spacáky a hřát se navzájem fungovala jen dočasně kvůli mezeře mezi matracemi Nakonec jsme se každý protáčel ve vlastní mumii.

Člověk ani netuší, jaký má vlastně v autě komfort. Vystoupili jsme z komfortni zóny jiným směrem a ačkoliv to bylo ve stanu zajímavé, za život v autě bych neměnila. Stan možná zas v létě.



ŘÍKÁME SBOHEM SPANÍ VE STANU

Po třiceti dnech ve stanu jsme se odstěhovali.

Nadřízený nám nabídl zdarma studio a zapůjčení auta. Řekli jsme si proč ne. Potěšilo nás, že si váží když tu člověk maká a nefláká se.

Takže jsme důkladně umyli vypůjčeny stan a přesunuli se Berlingem k našemu novému bydlišti. Zrekonstruovaný krásný statek.

V našem studiu jsme měli vše co člověk potřebuje (kuchyňku, sprchu, skříně dokonce i tv. ) Je to takové malebné a do old school stylu.

Po dvou měsících jsme dokonce viděli i film. Harry Potter v Němčině.  Následně dávali film Tiché místo a na to člověk jiný jazyk nepotřebuje

Po více, jak měsíci jsme šli spát později než ve 22:00, vstávali jsme později než v 7:00 a v teple pod peřinou. Bylo to opravdu za pět minut dvanáct jelikož první noc, kdy jsme bydleli ve studiu, bylo mínus pět. To už bych se asi přestěhovala spát do kuchyně.


PÁPÁ FRANCIE

Původně jsme jeli do Francie na 2 týdny. Pobyt se nám prodloužil a zůstali jsme tam nečekaně dva a půl měsíce.

Moc jsme nepočítali s tím, že tam budeme tak dlouho a proto jsme s sebou měli oblečení maximálně do podzimu. Krom toho jsme jeli do Francie autobusem, takže jsme nechtěli být přepakovaný a měli jsme každý jednu menší krosnu.

Není tedy divu, že s přicházející zimou jsem začala oblékat více vrstev jelikož moje větrovka už nestačila a těšila jsem se na svých 5 zimních bund uskladněných v ČR.


Cestu z Francie zařazuji, jako jednu z nejhorších. Zlatý let z Kanady nebo Zélandu.

Z Francie to od probuzení trvalo v podstatě 24 hodin než jsme byli ve svém českém bytě. Auto, vlak, čekání 7 hodin, autobus 10 hodin, v Praze náhradní autobusová doprava z Florenc, 2 hodiny vlak domů a to vše s krosnama, stanem, spacáky a batohy. Pro příště už opravdu vím co si nebrat.


Co nám Francie dala?

•Tak samozřejmě nějaké ty peníze, jelikož jsme tam jeli za prací.

•Menší poznání této části země, jazyk, lidi, jídlo a další věci, které člověk pozná, když je někde déle.

•Zkušenost s další sezonní prací.

•Ivanovi zkušenost s řízením manuálu. Po všech těch letech s automatem byl docela rád.

•Mě to dalo to, že když jedu za takovou práci, tak opravdu nepotřebuju elegantní oblečení typu "kdybychom náhodou šli do společnosti. " Protože během práce na farmě opravdu nepůjdete do společnosti a pokud ano tak stačí čistá košile.

•Naučilo mě to dát si občas skleničku vína, které jsme do teď nemusela. Občas ve Francii znamenalo skoro každý večer

•Taky to, že ten nejvíc smradlavý sýr je prý nejlepší (celý autobus byl asi vděčný, že si jich pár vezeme do ČR. )

•Pocítili jsme na vlastní kůži, že bez auta to není ono. Byli jsme rádi když jsme dostali firemní auto a mohli poznávat okolí.

•Za celkem krátký čas jsme se naučili spoustu francouzských slovíček a frází.

•Už můžu říct, jak chutnají šneci

•Zkusili jsme si vystoupit ještě víc z komfortní zóny životem ve stanu.


Každá ta další cesta nás naučí něco nového a připraví na tu následující pouť.

Jediné čeho lituji během této cesty je, že leckdy pomůžeme a vyhovíme někomu, kdo si to absolutně nezaslouží. Avšak říká se, že člověk nemá litovat, ale poučit se. Tak jsme se poučili a život jde dál

Jak jste na tom vy? Máte rádi baťůžkaření nebo cestování autem?

10 views0 comments

Recent Posts

See All

Commenti


bottom of page