Jak jsem psala v předchozím pracovním článku: ,,protrhávání jablek" sad měl přes vánoční svátky pauzu a tak jsme našli jinou alternativu.
Práci v restauraci hned u nádherné, žluté pláže jižního ostrova.
Ačkoliv jsme původně měli zůstat jen chvilku, práce se nám líbila na tolik, že jsme dva týdny v lednu odjížděli z jablek do restaurace na víkendy a měli to, jako druhou práci. A když protrhávání skončilo, zůstali jsme u pláže pracovat ještě další měsíc.V závěru to byla nejlepší práce co jsme na Zélandu měli.
➡️Délka práce-1,5 měsíce
➡️Plat -19$+ strava+ 50%sleva na vše +zdarma lodní svozy po Abel Tasman
➡️Pracovní doba- ranní od 8 do 17,odpolední od 12 do 21:00
➡️ Ubytování-hned vedle restaurace v kempu
➡️Náplň práce
Všem je jasné co se v pohostinství dělá. Jenže úvodem je důležité říct, že kromě restaurace tu také bylo okýnko s kavárnou a jídlem ,,takeaway.,,🍔
První týden jsme oba dva dělali číšníky. Připravování stolů, roznášení jídla, úklid špinavého nádobí a samozřejmě objednávky a kasírování. Hodně restaurací na Zélandu fungují tak, že host nejdříve zaplatí u pokladny a až pak dostane jídlo. Může tedy v klidu odejít hned po jídle a nemusí na nic čekat. Stejně tak to bylo i zde.
Avšak systém zadávání objednávek byl šílený. Nejen, že jídlo v něm mělo naprosto jiná jména než na meníčku, ale také jsme museli zadávat čísla stolů, které jsme hostům předali hned do ruky.
Jelikož podnik byl v plném proudu vánočního ruchu, nikdo neměl moc čas nás pořádně zaučit. Hodili nás do vody a plav.
Naštěstí mám zkušenosti ze školy a předchozích restaurací, včetně zkušeností baristy. Což byl víceméně popud k tomu, aby mě hned třetí den dali do kavárny. Ivanův posun byl do kuchyně na pozici pomocníka kuchaře.
Oba nás práce ohromně bavila. Více jsme se sbližovali s lidmi co tam pracovali a měli jsme bezvadnou mezinárodní partu.
Byla v ní třeba holčina z Japonska, kterou jste nikdy neviděli smutnou či naštvanou, pokaždé se jen smála. Pár z Holandska, který cvičil jógu. Kluk z Malajsie, který neuvěřitelně nádherně kreslí.
Free Angličanku, která nosila nevšední módu. Chlápka z Fiji, který nás vítal českým pozdravem ,,ahoj kamaráde.,, Taiwanku, která mě učila čínsky. A plno místních, jako třeba bláznivou manažerku či šéfkuchaře , kteří i v tom největším zmatku dokázali povzbudit. Prostě bezvadný lidi.
Díky tomu, že jsem dělala u okýnka, jsem byla denně ve styku s různým druhem přízvuků a taky jsem poznala, jak jsou někteří lidé neskutečně rozmazlený. Příklad nejvíc nepochopitelný objednávky- káva bez kofeinu, s půl dávkou kofeinu, sojové mléko pouze do půl hrnku, extra horké (mimochodem v papírovém kelímku extra horké jde opravdu těžko.) Každý den nějaké takové lahůdky, ale alespoň jsme se zasmáli s Australankou, která vyhověla zákazníkům i s tím největším nesmyslem.
Největší mazec byl vždy, když připlouvala loď. Všichni (hlavně ráno) chtěli kávu a tak se nám objednávky hromadí a fronta je nekonečná. Občas na jednu kávu bylo čekání i 30 minut. Dělali jsme totiž nápoje nejen pro stánek, ale taky pro restauraci. Do restaurace šlo vše ve čtyřech různě velkých a různě barevných hrncích a do stánku papírové kelímky dvou velikostí. V takovém frmolu se opravdu kreslení do kafe podobalo spíš nějakým skvrnám. Při tom největším chaosu jsme byli tři na metr krát metr. Jedna za kasou, druhá dělala kávové šoty včetně různých příchutí a třetí dodělávala kávu mlékem či vodou. Nezapomenu na tu největší pohromu, kdy při velkém množství objednávek se nám roztrhl pytel s pěti litry mléka, které bylo všude. Práci v takovém shonu miluji, ale občas to je dost o nervy.
Mezitím Ivánek měl v kuchyni trochu větší pohodu. Připravoval po domácku udělané různé druhy pizzy, výrobků z listového těsta nebo balil jídlo do stánku, kde ho předal mě a já musela hulákat číslo, které člověk dostal (někdy jsem už neměla hlasivky.) Občas umýval nádobí, které se vršilo do neskutečných komínů.
Nejlepší den pro něj v kuchyni byl, když si pro sebe udělal český smažák a šéfovi se tak líbil, že ho dal na menu pod názvem ,,The Ivan vegetarian burger '' za 13,50$ a od té doby dělal i burgery a moučníky. Český smažák měl úspěch, ale nemyslím si, že by ho tam dále měli v provozu. Uměl ho jen Ivan. Když se ho snažil udělat šéf, tak ho klasicky neobalil, ale sýr pouze nastrouhal.
Musela jsem tomu burgeru udělat menší reklamu, když se lidi rozmýšleli co si dát, tak jsem jim hned poradila novinku, kterou máme.
Na vánoce jsme byli 24.12. v práci až do deseti večer a nijak nám to nevadilo. Ačkoliv v obchodech byla vánoční výzdoba, léto ti tu vánoční atmosféru nikdy nedá. 25.12. na jejich vánoční svátky jsme měli volno a tak jsme stavěli sněhuláka z písku a koukali na Sám doma.
Na silvestr jsme dělali do deseti večer a pak se z místa za barem přesunuli na jeho druhou stranu, jako zákazníci. O půlnoci jsme šli hned na proti na pláž, sledovat ohňostroj střílený z lodě.
Já osobně zbožňuji ruch v tomhle oboru. Čas vám neskutečně utíká a to hlavně když máte dobrou partu. Což zde byla a už se moc těším až je všechny navštívíme v jejich rodných zemích.
Zároveň to byla práce kde jsme nejvíce našetřili. Za ubytováni jsme platili pouze 50 dolarů, jídlo jsme dostávali v práci a nikam jsme nemuseli jezdit, protože pláž jsme měli hned na proti práci.
Úžasný čas v této práci, na který budeme vzpomínat. Nejen kvůli úžasnému místu, ale i kvůli dobrým lidem.
