top of page
  • Writer's pictureVeru Diblíková

Příběhy, které nevymyslíš- část 3.

Updated: Mar 10, 2021

Vítejte u třetího pokračování příběhů, které nevymyslíš.

V předešlých třech příbězích jste si mohli přečíst o čištění zubů na hřbitově, o laskavosti chudších lidí a taky proč se nám klepalo auto- určitě ne zimou.

Pokud neradi čtete, nevadí. Příběhy si můžete poslechnout i čtené jako PODCAST NA SPOTIFY.

Pokud jste stále nečetli, tak mrkněte na předešlé
Příběhy, které nevymyslíš- část 2. 
Příběhy, které nevymyslíš- část 1. 

Příběhy, které se nám na cestách stávají a na které jen tak nezapomeneme.

Dnes se dočtete další tři příběhy obsahující další hodné lidi, další celkem nebezpečnou prekérku a proč se má člověk radovat z maličkostí.


7.Jak jsme zapadli do písku

To byl zase nápad. Asi, tak bych popsala celou situaci, kdy jsme málem přišli o auto na 90 miles beach. Chtěla bych to objasnit tak, abychom nevypadali jako úplní blbci. Tato pláž je přístupná vozidlům. Jenže někde tvrdí, že pouze s náhonem na všechny 4 kola a někde stačí prý pouze 2. No a my jsme jeden nádherný slunečný den dojeli k onomu údajnému vjezdu na pláž, kam mohou i klasická auta. Těšili jsme se jak děti, že se budeme prohánět s tou naší plečkou po pláži. Zapnuli jsme kameru, že si celou tu cestu nahrajeme. Myslím si, že celý záběr by byl plný pípání a cenzur.

Vjeli jsme na pláž a prvních pár metrů to bylo fajn dokud jsme samozřejmě nezastavili a Ivan neřekl, že to je v prd... Samozřejmě jsme po pár metrech zapadli. A o to hůř, že ne zrovna nejdál od moře. Sice nebyl úplný příliv, ale ani úplný odliv. No co teď. Oba vykulený oči. Trapas, jak prase jelikož ostatní tam měli obrovský auta (něco jako máme teď i my) a jezdili si kolem, jak kdyby nic- proč taky ne když je tato pláž vlastně oficiálně dálnice. Ivan šel tlačit a já musela couvat. Šlo to těžce, ale auto se trošku hnulo. Když nám přiběhl na pomoc ochotný surfař mysleli jsme, že jsme zachránění. Autem jsem couvala a couvala. V tento moment jsem ze sebe, ale opravdu udělala blbku, protože jsem to nacouvala do toho nejhlubšího písku v kopci, který tam byl. Jet jen o trochu víc do leva, vyjedu úplně krásně. Když se auto opět zastavilo a já jsem se konečně koukla do předu na kluky (kteří mi prý mimochodem celou dobu ukazovali ať to stočím) drželi se za hlavu, že sem to celý zas pohnojila.

Surfař nám řekl, že jde chytit vlny a potom vezme lano a pomůže nám, protože se to stává dost často. No tak alespoň jedna dobrá zpráva- je víc takových idiotů, jako my.

Každopádně čekat na to než si užije vlny se nám nechtělo. Byl krásný den a nás čekalo spoustu plánů. Vytáhli jsme dřívka z auta a začali odhrabávat. Spodek auta byl opravdu horký a do toho slunce bylo silné. Písku tam bylo fakt požehnaně. Lidi kolem nás se alespoň měli na co koukat- no není nad to vidět lidskou blbost v akci, že jo. Asi po 15 minutách usilovného hrabání a tun písku kolem auta, jsme si řekli, že to zkusíme. Tentokrát půjde za volant Ivan a já budu tlačit. Chvilku auto podhráblo, ale pak konečně vyjelo a zůstali po nás hluboké tlusté koleje. Dostali jsme zasloužený potlesk od všech přihlížejících. Byli jsme zpocený a od písku, takže jsme nakonec ještě skočili do vody i když byl podzim, alespoň něco jsme si z té pláže chtěli odnést pěkného.

Máme na co vzpomínat no a kupodivu s úsměvem na rtech a kýváním hlavou, jaký jsme paka a já to největší. Ale i takové příběhy časem zůstanou, jako ty na které budeme rádi vzpomínat ačkoliv v tu chvíli mohli bát nebezpečné.



 

8.Rajčata ke dveřím

Jedno odpoledne jsme hledali plac, kde si uvařit obídek. Jelikož bylo Zélandské léto v plném proudu, nebylo moc míst, kde zaparkovat. Nemluvě o tom, že surfaři si užívali vlny a parkoviště byla plná. Po hledání místa, jsme našli jedno hned u pláže. Vyndali jsme stoleček, židle a vše potřebné na vaření. Na meníčku ten den byl obrovský tlustý steak. Ačkoliv si pamatuju, že to bylo zrovna období, kdy jsem masu moc nehodovala. Ne, že bych byla vegetarián, ale bylo celkem teplo a já neměla vůbec ten čas chuť na nějaké maso. Taky si pamatuju, že to bylo začátkem Zélandu a přišlo mi každé maso, že je snad zkažené. Samozřejmě můj starostlivý muž si řekl, že prostě to maso musím sníst a dostat do sebe nějaké bílkoviny. Sedíme si tak a jíme ten obří flák masa (a ano prostě jsem myslela, že smrdí) a v tom přišla jedna stařičká paní a v klepajících rukách držela hrst rajčátek-takových těch malinkých.

Přišla a řekla : ,, Sledovala jsem vás támhle ze svého domku, jak si hezky vaříte a všimla jsem si, že vám na talíři něco chybí.“ Jak to dořekla otevřela dlaň s těmi rajčátky a nabídla ať si je vezmeme, že jsou z její zahrádky a že jich má spoustu. Poděkovali jsme a chvilku se s paní bavili. Ta nám popřála dobrou chuť a pomaličku odešla. Rajčata byla neuvěřitelně sladká a výborná- lepší jsem snad nejedla. I ten steak byl hnedka lepší, když jsem měla plnou pusu těch rajčat. No není nad domácí suroviny ze zahrádky.




 

9.Maličkosti

Znáte ten pocit, kdy je celý váš den děsný a vy by jste nejraději spali a probudili se další

den? Když se vám nic nedaří a vše se nakupí najednou? To a mnohem víc vám nosí černý oblak nad hlavou cely den, přenášíte to i na své okolí a kazíte si cestování. V tu chvíli vás ani nenapadne myšlenka, že jste v krásné destinaci, plníte

si sny. Už skoro 2 týdny nám na Zélandu v kuse pršelo a foukalo. Nemělo cenu zůstávat na jednom místě a čekat tak jsme se neustále posouvali a viděli tak spoustu míst v pochmurnu. Plahočili jsme se na různé výšlapy v dešti a bahně, potkávali protivné lidi a chtěli jsme navštěvovat památky, které byli zrovna jak na potvoru v přestavbě. Po těch dvou týdnech depresivního počasí jsme dojeli do městečka, kde se skoro nedalo zaparkovat, bylo tam spoustu podivných lidí a celkově už nás déšť a vítr unavoval. Jediná zajímavost v tomto pidi městě byla, že u přístavu můžete pozorovat tučňáky ve volné přírodě, ale ani po dvou promočených dnech plného pátrání, jsme žádné neviděli. Šli jsme se proto projit opět v menším dešti po nějaké nevyznačené cestě, která byla sice vyšlapaná, ale odlehlá. Nechtěli jsme odjíždět z toho města bez toho aniž bychom mu dali šanci napravit si reputaci. Došli jsme k male kamenité pláži, kde jsme viděli v dálce starého pána se psem cosi sbírat. Asi po par křupajících krocích jsme se koukli pod nohy a uviděli tam stovky neuvěřitelně nádherných, barevných mušlí (jmenuji se Paua.) Byli tak oslňující, že najednou se den zdál hezčí, déšť ne déšť. Stačila taková maličkost, aby naše negativní myšlení zmizelo. Tyto mušle běžně najdete v suvenýrech za 20$ i víc a my tam měli celou pláž zadarmo. Na konec jsme si ještě popovídali s pánem a pomohli mu i nějaké sbírat. Vyprávěl nám, že si z mušlí dělá obložení v koupelně -to musí byt nádhera. Celkem náhoda byla, že druhy den odpoledne přestal déšť. Neříkám, že to bylo tím pozitivním myšlením, zas takový fantasta nejsem. Naučila jsem se na cestách jednu důležitou věc. Najděte si maličkost, která vám udělá ze špatného dne či situace, alespoň špetku dobrého. Nemusíte hledat přímo na té špatné věci něco pozitivního, jako třeba když prší, tak se alespoň pročistí vzduch. Ale najdete si něco, co tu negativitu přemění. Třeba,, tak ty lístky na trajekt byli vyprodaný, ale za odměnu si zajdeme na nějakou dobrou večeři.,, Myslím, že pokud se radujete z maličkostí tak i v bouři se najde slunce.



 

Tak a další pokračování našich nevšedních příběhů je u konce. Mušle darované, jako suvenýry, rajčata snědená a auto v pořádku umyté od písku.

Zajímá vás čtvrtý díl? Bude v něm historka o nedobrovolném stopování, o tom jak jsme spali pod mostem nebo třeba jak jsme jeli 50 km, abychom nabrali pitnou vodu- pointa vás zaskočí.


98 views0 comments

Recent Posts

See All

Comments


bottom of page