Vítejte u druhého pokračování příběhů, které nevymyslíš.
V předešlých třech příbězích jste si mohli přečíst o tom, jak si náš Korejský kamarád vzal rýžovar na grilovačku, jak jsme jeli v pyžamech kvůli muškám a o nebezpečí, které nás potkalo u sloního kamene. Tak, jak jsem slibovala- nic co by jste zažili v obyváku na gauči.
Nově pro ty, kteří neradi čtou i formou PODCASTU NA SPOTIFY.
Dnes se dočtete další tři příběhy obsahující bezdomovce, hřbitov a klepající se auto.
4.Jak jsem si čistila zuby na hřbitově
Aby jste rozuměli-nešlo o žádného bobříka odvahy ani hru na zombie či kdo najde nejhezčí svíčku. Šlo pouze a jednoduše o free místo, kde se dalo v autě přenocovat. Na parkovišti před hřbitovem. Ne, že by to místo bylo kdoví jak atraktivní, ale bylo blízko centra, mělo wc a míst na zaparkování tam bylo celkem dost. Nesmím opomenout hlavní prioritu a tou byl kohoutek s pitnou vodou. Sloužící patrně pro zalévání květin neboť u vody bylo několik konví.
Voda byla nádherně studená, ale největším bonusem bylo, že měla kohoutek, který stačilo otočit a voda sama tekla. Co na tom je úžasného ptáte se? To je přece běžná věc, říkáte si. Pro nás to běžná věc nebyla. V autě jsme sice měli umyvadlo, odpadní trubici, kanystry s pitnou i odpadní vodou a vše potřebné, ale ne vodu, která by sama tekla. Museli jsem si ji napumpovat nahoru a dolů- žádné čerpadlo. Jen otočit páčku a nechat si vodu téct do rukou i na kartáček byl dar. Skoro jsem měla chuť se pod tou vodou osprchovat, ale to už by bylo asi moc ne? Vyčistila jsem si zuby a umyla obličej pod tekoucí vodou v přítomnosti náhrobků- což už nebylo tak úžasné, ale taky zážitek že?
5. Pozvánka od bezdomovců.
Tento příběh začíná poučením, že předsudky ohledně vzhledu jsou opravdu zbytečné. Jedno ráno, kdy jsme se probudili na parkovišti u pláže, pod obrovským stromem ve městě Tauranga (Nový Zéland), jsme se rozhodli posnídat u nedaleké kašny. Naše snídaně nebyla nějak honosná-jednalo se pouze o nějaké ovoce. Kolem dokola byl park a nedaleko dětské hřiště. Po chvilce se u místního grilu, který může použít každý zadarmo, začali scházet podivní lidé. Na první pohled asi bezdomovci nebo sociálně slabší. Otrhané a špinavé oblečení jim ladilo s hladem, který jim koukal z očí. Dva větší muži dělali jídlo na grilu a dvě ženy připravovali zbytek. Lidé se scházeli kolem dokola a nedočkavě natahovali papírové talíře. Všechno to zpovzdálí sledoval starší muž, kterému koukalo ze svetru děravé triko. V jeden moment se ohlédl na nás. Viděl, že celé dění sledujeme a tak se rozešel naším směrem. Už jsme si říkali jasné pochybné hlášky, co po nás asi bude chtít a jestli není nebezpečný. Je pravda, že to byl začátek našich Novozélandských cest a tak jsme neměli nejmenší tušení, jací tu lidé jsou.
Když nám ten našedivělí pán přišel, tak se s úsměvem zeptal : ,,Vy spíte támhle v tom autě že? Nechcete se připojit k nám?“ Vysvětlil nám, že toto setkání dělají každý víkend pro místní, kteří nejsou žádní bezdomovci jen nemají moc peněz a mají takovou komunitu. Dělají společnou grilovačku. Bylo nám líto je obírat o jídlo, když mají samotný málo, ale povídali jsme si s ním a pak jen poděkovali za pozvání. Byl to úžasný moment, kdy člověk zjistí, že leckdy ti co mají nejmíň nabídnou nejvíc. Při odjezdu jsme na všechny zamávali a usmívali se na ně se stejnou spokojeností, jako měli i oni s plným žaludkem.
Proč se auto klepe
Pointu vlastně musím vyzradit hned na začátku. Na Novém Zélandu nejsou nějak nevšední menší, ale i větší zemětřesení. Je to situace, kterou nechceš zažít, děsivá a nebezpečná. V závěru si člověk, který to nikdy před tím nezažil může říct, že už trochu ví o co jde. Pokud se jedná o nějaké malé chvění, tak to může brát i jako jeden ze zážitků. My jsme na Zélandu zažili zemětřesení dvě. První hned druhý měsíc našeho pobytu a to u města Rotorua. Centrum dění nebylo přímo tam, ale samozřejmě odezva se tam dostala. My jsme zrovna v tu dobu bydleli v karavanu, který stál v kempu. Hověli jsme si v posteli a z ničeho nic malé chvění, které celkem znatelně zahýbalo karavanem. Nevím proč, ale nejdřív jsme mysleli, že nám snad někdo hýbe s tím domkem na 4 kolech a tak Ivan vyšel ven a nikdo tam nebyl. Nebyl to příjemný pocit když nám došlo o co šlo. Když jsme na internetu četli, že se jednalo o zemětřesení.
Druhé zemětřesení nastalo asi dva měsíce potom ve městě Cromwell, kde jsme tentokrát spali v našem autě. Opět se to stalo v dobu, kdy jsme se ukládali ke spánku a opět jsme mysleli, že nám někdo hýbe s autem, protože jsme zrovna spali u kabin, kde parta lidí dělala hluk. Jelikož prostor v autě je mnohem menší a vozidlo je lehčí chvění bylo cítit mnohem víc, skoro jakoby se auto mělo rozjet. Samozřejmě v tu chvíli jsme oba vyletěli, jako kukačky. Někteří v kempu chvění ani necítili, ale těžko říct když byli připitý, tak se jim chvěl celý svět i tak.
Obě zemětřesení trvali pár sekund, ale nezapomenu na ten pocit. Na to, že hlavní ohnisko bylo desítky kilometrů od nás a stejně jsme to cítili. Nezapomenu, jak mi bušilo srdce a ve vteřině jsme měli pocit, jakoby se celý svět klepal, jako skleněná koule v které chcete rozhýbat sníh. Nezapomenu na to, když jsme si uvědomili, jaké by to bylo být přímo v ohnisku. Kamarád nám tu noc vyprávěl o tom, jak zažil zemětřesení kousek od ohniska a jak spadl na ulici na zem a mohl se jen plazit. Příroda je mocná a není radno jí podceňovat. Neumím si představit být přímo v ohnisku dění, musí to být hrozné. Jeden den jsme byli v simulátoru domu ve středu zemětřesení. Opravdu si člověk uvědomí, jak jsou naše životy křehké a nad něčím holt nemáme moc.
Tak toto bylo pokračování našich nevšedních příběhů. Zajímá vás třetí díl? Bude v něm další trapná a prekérní situace, další důkaz toho, jak jsou někteří lidé hodní a radování se z maličkostí.
Pokud si chcete připomenout první díl tak zde pod odkazem