Rozhodla jsem se, že vás v několika článcích provedu příběhy, které pro nás byli nějak zajímavé, nezapomenutelné, nebezpečné nebo dobrodružné.
Příběhy, které doma na gauči člověk jen tak nezažije a příběhy, které jen tak nevymyslíš. Náhody, trapasy, hlouposti i nevšední neštěstí a štěstí. Dílů bude hned několik a v každém jednom díle článků nazvaných ,,Příběhy které nevymyslíš“ budou story z různých zemí, různých měst i míst. V každém díle budou tři krátké úryvky.
V dnešním prvním díle si můžete přečíst o tom, jak jsme hledali slona, grilovali s rýžovarem nebo utíkali před hmyzem.
Nově i pro nečtenáře jako poslech na SPOTIFY PODCASTU .
1.S rýžovarem na grilovačku
Nádherné vzpomínky máme z letních grilovaček v Novozélandském městě Cromwell, kde jsme si my a naše tehdejší parta našli úžasný plácek, který bych si přála mít pořád na blízku. Bylo to místo u jezera, tak trochu schované. Dostanete se k němu po kusu nezpevněné cesty, kolem dokola křovíčka a hlavně otevřené ohniště. Trávili jsme tam celkem dost večerů . Přesto, že bylo jaro, bylo tam vždy teplo asi díky NZ slunku, které má úplně jiný žár. V naší partě byli (včetně nás) 3 Češi, 2 Slováci, 2 Brazilci a jeden Korejec, který sice neuměl moc anglicky, ale i tak s ním byla nejvíc sranda. Grilování se moc neúčastnil, ale jednou řekl že přijde a přinese svoje speciální kuře. Samozřejmě jsme měli klasická jídla na opíkačku- brambory v alobalu, klobásy, buřty na klacku, masové směsi v alobalu atd. Náš Korejský kamarád jménem Shun (čteno Šun) přivezl tak, jak slíbil speciální kuře, které měl pravděpodobně vařené v nějakém vývaru a pak naložené. Co nás, ale opravdu dostalo bylo, když z tašky vytáhl celý rýžovar. Jasně, že se kuřeti se nejvíce hodí rýže a jasně, že Asiati rýži miluji, toto jsme ale nečekali. Nějak nám bylo trapné mu vysvětlit, že tady není elektřina, aby si uvařil rýži. Celkově jsme viděli jeho nadšenost ze všeho a nechtěli jsme mu ji kazit. Třeba jeden den jsme pracovali kousek od ohrady s koněm a on si udělal asi tisíc fotek, protože prý koně nikdy neviděl. Jak chcete takovému člověku říct, že si k ohni bere nějaký spotřebič zbytečně. Nemluvě o tom, jak mu zářili očka, když viděl otevřený oheň. Vysvětlili jsme mu to opatrně, ale on nám stejně anglicky nerozuměl, takže si vařič položil na rozložený stůl a my jen mohli doufat, že kabel nezapojí do ohně nebo nezačne hledat zástrčku ve křoví. Jasně, že není tak hloupí, ale kdoví co může udělat natěšený a hladový člověk. Co se nestalo. Utvrdili jsme se v tom, že jsme možná až moc skeptičtí. Náš kamarád otevřel rýžovar, z kterého se vyvalila horká pára z již předpřipravené rýže- myslel na všechno.
Takže jsme si na konec dali korejskou lahůdku včetně rýže a to pod širým nebem, s táborákem a super partou kolem. Rada zní- nikdy nepodceňujte Asiata s rýžovarem.
2. Za volantem v pyžamu
Tento příběh se odehrál nedaleko tzv. Pancace rock. Byl jarní večer a pomalu se stmívalo. Skalní útvary v podobě krásných lívanců dostávali žlutou barvu od západu sluníčka a vypadali, jako polité sirupem. Jen se zakousnout. Nedaleko této přírodní senzace dávalo možnost spaní zdarma jedno místečko. Jeli jsme se na něj podívat jelikož vždy, když se někam vydáme přespat tak si čteme komentáře na aplikaci. No a právě u tohoto placu bylo psané, že se tam vyskytuje velká spousta nechvalně známých sandflies. Dojeli jsme na místo a nikde nikdo, ani záchod. Avšak krásná pláž byla ani ne metr od plácku a tak jsme se na ní chtěli projít. Ve vteřině, kdy jsme otevřeli dveře, se do auta vehnalo tisíc mušek. Během chvilky jsme měli doštípané holeně. Řekli jsme si, že tady rozhodně spát nebudeme. Jeli jsme zpět k Pancace rock, abychom z auta vyhnali všechny otravné mušky a byli na signálu, abychom našli lepší místo na spaní. Bohužel se poblíž žádné neplacené místo nenacházelo a nechtělo se nám řídit další desítky kilometrů. Když už bylo auto očištěno od mušek a některých mrtvolek, nastal čas se rozhodnout co dál. Buď pojedeme přes noc někam dál a nebo budeme muset riskovat spánek na zamořeném místě. Našli jsme řešení, které pochopí asi jen ten, kdo žije v autě. Jeli jsme v pyžamu s fůrou věcí na klíně.
Kdo náš blog nesleduje moc dlouho, tak by měl vědět, že naše auto bylo postaveno tak, že některé věci jsme museli přesouvat na přední sedačky a některé činnosti, jako třeba převlíkání byli sice reálné, ale dost nepohodlné. Takže většinu nocí jsme se převlékali do pyžama venku. Představa, že budu poskakovat na jedné noze při navlékání nohavice v obložení sandflies byla děsná. Bylo mi jasné, že bychom se nedožili rána bez rozdrápaných štípanců po celém těle a několika týdenním nepříjemným svěděním. Nemluvě o groteskní situaci, kdy se mlátíte, protože na vás sedá hmyz, který je chytřejší než vy a uletí něž-li ruka dopadne na váš obličej.
Protože jsme neměli nějakou schůdnější cestu zvolili jsme následující postup. Většinu věci jsme dali dopředu-sobě na klín a převlékli jsme se do pyžam už na parkovišti u přírodní atrakce. Možná se vám to nebude zdát vtipné, ale v tu chvíli opravdu bylo.
Dva magoři- jeden v pyžamu za volantem a druhý s tisíci zavazadly na klíně na předním sedadle, se jedou převléct několik km kvůli muškám. Jedno bylo jisté- Ivan si musel vzít alespoň čepici, aby vypadal jako civil a ne nějaký náměsíčník. Musím říct, že jet autem v pyžamu je velice osvobozující a pohodlné, kdybych chtěla vypadat jak opravdový blázen v hebkém oblečku s hvězdičkami, jezdila bych tak pořád.
Tak či tak, na místě jsme nemuseli vůbec chodit z auta a naše noc byla poklidná. Ráno bychom normálně šli na wc, ale vzhledem k představě, že mi bude nějaká muška kousat i zadek jsme opět v pyžamech jeli na nejbližší veřejné záchody a tam jsme se převlíkli zpět do nepohodlného oblečení a těšili se na večer až zas navlečeme spací dres. Jen jsme mohli doufat, že tentokrát už budeme spát tam, kde se i převlékáme.
3. Příběh, jak jsme nenašli slona
Tento příběh má sice vtipnou zápletku, ale jeho děj pro nás byl životu nebezpečný. Vážně. V jednom free kempu na severním ostrově Nového Zélandu se nachází pláž, kde jsou kamenné útvary. Tři z nich se jmenují ,,Tři sestry,, a jeden se jmenuje ,,Sloní kámen.,, Tento kámen opravdu podle obrázků vypadá jako slon s dlouhým chobotem. Podle aplikace by měli být útvary kousek od sebe. Vydali jsme se tedy prozkoumat tuto pláž s černým pískem.
Tři sestry a mnoho dalších útvarů jsme našli hned po deseti minutách chůze po pláži. Dokonce jsme prozkoumali i menší jeskyni. Ale slon nikde. Šli jsme stále dál a dál. Bylo nám opravdu nejasné, proč ho nemůžeme najít. Našli jsme jeden kámen, který by mohl být sloní útvar, ale chobot nikde. Napadlo nás tedy ho obejít, ale voda už byla příliš hluboká. Signál jsme neměli, abychom se podívali přesněji a celkem už se začalo stmívat. Ano, jenom my dva můžeme jít hledat slona v šeru. To horší, ale teprve mělo přijít. Ačkoliv jsme vždy zodpovědní a zjišťujeme si příliv a odliv, z nějakého důvodu příliv přišel dřív než jsme mysleli. Přicházel postupně, tak jako obvykle, ale vzhledem k vzdálenosti, v které jsme byli, to začalo zavánět průserem. Pláž byla totiž obklíčena kolem dokola vysokou skálou a jediná cesta byla ta, kterou jsme přišli- pláž. Jenže pláž se začala postupně zaplavovat vodou. Sundali jsme boty a běželi, jak nejrychleji to šlo. Moře se začalo přibližovat čím dál rychleji. Byli jsme, jako mravenec uvíznutý v umyvadle. Zahnání do ,,kouta.,, Nastala chvíle kasání kalhot nad kolena a uklízení kamer i foťáku, protože už nešlo o žádný zážitek, který by jsme chtěli mít zdokumentovaný nebo vůbec mít čas ho dokumentovat. Chtěli jsme si cestu zkrátit jeskyní, kterou jsme předtím šli, ale to byla další chyba. Jeskyně byla zatopená a Ivan spadl do vody. Rychle jsem mu pomohla na nohy a jeskyni jsme obešli. Začalo nám pořádně bušit srdce a v hlavě jsem měla jen představu toho, že jsme moc daleko. Určitě víte, jak náročné je běžet ve vodě. Když už byla voda po kolena drželi jsme se co nejblíže skále, kde se ještě celkem dalo běhat, ale písek se dost propadal. Chvílema jsme měli v hlavě záblesk toho, že by jsme mohly vyšplhat na jeden z větších kamenů a nějak přečkat do odlivu. Ale ještě jsme to nevzdali. Nějakým způsobem jsme doběhli ke kraji útesu, kde se už moře rozvodňovalo do malých potůčků a bylo bezpečno. Měli jsme vše totálně mokré a možná ještě chvilku a mokro by bylo i uvnitř kalhot. Opravdu se to nezdá, ale nikomu bych nepřála ten pocit, kdy nevíte co se může stát. Vlny měli takovou sílu, že by nás v klidu dokázali omlátit o útes nemluvě o jeskyni, v které bychom se utopili, jak nic. Možná rozhodnout se k útěku o deset minut později, spíme na kameni. Co člověk nezažije, když hledá slona. Nezapomenu na to, když už jsme byli na suché půdě, jak jsme si dělali srandu a vyprávěli si smyšlené příběhy o tom, co by se o nás psalo v novinách.
Druhý den ráno, jsme se vydali na průzkum znova. Tentokrát lépe připraveni, ale slona jsme nenašli. Teprve až po několika měsících jsme náhodně zjistili, že kamennému slonovi několik let před naší návštěvou, upadl chobot. Takže jsme vlastně celou tu dobu, kolem kamenného útesu ve tvaru slona chodili aniž bychom věděli, že to je on. Bez chobotu to byl pouze obdelník s menší mezírkou. Upadlí chobot nás stál jednu z nejvíc srdce bušících chvil.
Foto, kdy se příliv pomalu blížil. Museli jsme doběhnout támhle dozadu.
Pro dnešek to je vše. Příště se můžete těšit na příběhy s názvy- Jak jsem si čistila zuby na hřbitově, Pozvánka od bezdomovců a Proč se auto klepe.