Nedávno jsem dostala dotaz ohledně toho, jak si myslím, že mě dlouhodobé cestování změnilo a co mi dalo.
Jelikož jsem zjistila, že odpověď by byla opravdu dlouhá, rozhodla jsem se napsat samostatný článek a možná v něm nebude všechno. Možná to zní, jako klišé, ale opravdu cestování změnilo můj život i mě samotnou.
Takže, jak jsem se doposud změnila, co mi to dalo?
►První co mě napadá je celkem jasná věc, dalo mi to zkušenosti, zážitky, dobrodružství, vzpomínky. Prostě to na co nikdy nezapomenu a za co budu vždy vděčná, že se mi přihodilo.
►Sebepoznání. Zjistila jsem, že jsem silnější než jsem si dřív myslela. Že mohu dělat aktivity, na které bych si netroufla. Zjistila jsem, že zvládnu vše co si sama dám za cíl a neztratím samu sebe, jako v v tom životě plném nepotřebných povinností a komfortu. Že mě vlastně víc unavuje nic nedělání než kdejaký výšlap co jsme zdolali.
►Urovnala jsem si hodnoty. Vím co mě naplňuje a jak chci svůj život směřovat. Nenechám si nic rozmlouvat pokud jsem pevně rozhodnuta, že to pro mě/nás bude nejlepší.
►Umím se mnohem víc a rychleji rozhodovat, řešit problémy v daných situacích. Možná je to i věkem, ale asi i tím že na cestách jsme zažili úplně jiné trable, které jsou leckdy i životu nebezpečné a musíte v nich reagovat rychle a v klidu. To mi taky dalo uvědomění, že vždy musím zachovat chladnou hlavu a nehroutit se z každé kraviny. Vše co se má stát, se stane.
►Vystoupení ze své komfortní zóny. Vystačím si s málem a komfort pro mě neznamená velký dům, drahé auto a dovolenky na nejdražší ostrovy světa- tak jak jsem si dřív snila. Teď je pro mě ten největší relax sedět u ohně s drahou polovičkou, mít za sebou pojízdný domek a vědět, že další den přinese nové místo a nové poznatky.
►Zamilovala jsem si mořské plody. Všechny různé rybky, krevety, mušle, chobotnice, krabíky a hlavně sushi. Dřív jsem to nemusela, protože jsem nevěděla, jak to chutná když je to připravované přímo tam, kde je moře nebo ještě líp kde je rovnou přístavní město a vše čerstvé. Takže pokud vám nechutná sushi z lidlu tak nad ním nemusíte lámat hůl- to pravé ani zdaleka takhle nechutná.
►Úplně jiný pohled na Českou Republiku. Asi bych nepochopila plno věcí, kdybych nevěděla, jak to může fungovat jinde. Taky to, že je nejlepší udělat si na dané destinace svůj úsudek a nevěřit povídačkám od někoho, kdo se jen něco, někde dočetl.
►Vím, že se o sebe dokážu postarat a že se v zásadě nemusím nikam bát. (nemluvím o některých oblastech, kde se válčí apod. ) Dřív jsem se bála, jen když jsem šla po ulici a někdo tam stál. Teď se bojím mnohem míň a neutvářím si v hlavě zbytečný příběhy co se může stát, nedělám v hlavě to zlo, které vyvolá strach. Pořád si držím odstup když si opravdu nejsem jistá situací, ale už více důvěřuji lidem.
►Naučila jsem se mít čich na lidi. V Lisabonu jsme šli ulicí, kde jsem moc dobře věděla, že mám ty lidí úplně ignorovat a ani se na ně nedívat, protože šlo o nějaké prodavače drog. Jinde zas jsem věděla, že se můžeme s někým v klidu popovídat. Nebo v různých zaměstnání jsem dokázala odhadnout nadřízeného jen podle chování u pohovoru a vždy takový opravdu byl.
►Naučila jsem se mnohem líp angličtinu, kterou prostě ve škole nepochytíte, tak jak ve světě s různým slangem. Naučila jsem se i fráze různých jazyků díky novým kamarádům z jiných zemí a to mě vlastně přivádí k tomu, že cestování mi dalo nové přátelé.
►Dřív jsem se hrozně bála i sebemenších změn. I kdyby zrušili můj oblíbený obchod, byl to pro mě stres (odlehčeně.) Teď naopak příjemné změny vyhledávám a stereotypům se vyhýbám. Na Zélandu jsme trávili každý den/týden/měsíc někde jinde a to pro mě byl tak trochu náhled na to, kdy jsem spokojená.
►V začátcích našeho cestování jsem se moc nesvěřovala o našich cestách a dobrodružstvích, protože jsem se bála, že to někdo bude brát, jako vychloubání či machrování. Dnes už se, ale v konverzaci neomezuju a nekontroluju s tím co říkám ať se to někomu líbí nebo ne. Lidé mluví běžně o svém životě, dětech a domech. No a cestování je také můj život, není proto důvod o něm nemluvit. Už se prostě nebojím co si o mě myslí ostatní.
►Naučila jsem se hospodařit. Uvařit i z mála a využít každou věc k něčemu užitečnému. Peníze víc utrácet za zážitky než za majetek. Nemusím mít každý měsíc nový druh mobilu, ale co fakt musím je splnit si svůj wish list, který už je hodně proškrtaný, ale pořád něco přidávám.
►Hned po střední jsem pracovala v práci, která mě nebavila, měla jsem každý den stres a šikanu vedoucího. Ale říkala jsem si, že mám práci co mi zaplatí účty a jídlo. Teď už si vybírám práce, které mi připadají něčím zajímavé. Nezůstávám tam, kde nejsem spokojená, kde mám špatný kolektiv atd. Můžou tam být peníze sebelepší. Vlastně díky cestování jsem získala zkušenosti z různých pracovních oborů. Vím tedy, že i práce, která se může zdát na první pohled, jako něco co fakt nechceš dělat, je tou nej zkušeností. I kdyby měla být jen pár dni. Radši tedy budu zkoušet víc práci (pokud to je možné) než zůstávat v jedné několik let a pořád na ní nadávat.
►Ve vztahu jsme se sobě navzájem neskutečně přiblížili. Díky 24/7 času co jsme už tolik let spolu se známe mnohem víc než, kdy dřív. Hodně vztahů má nastavené postavení žena vs. muž. Díky cestování víme, že různě ve světě to je (leckdy i pracovně) rovnocenné. Pomáháme si ve všem, on někdy vaří a uklízí, já někdy sekám dřevo. V pracích jsem taky musela dělat vše co ostatní chlapy a on někdy taky musel stlát v kempu postele. Prostě je to o tom, jak si to pár nastaví. Nemusíte být, jak v 99% párů z ,,výměny manželek,, kde přesně vidíte české rozdělení domácností, kdy chlap maká a ženská pígluje doma.
►Co je možná špatná změna je, že mě rychle začne nudit když nic neobjevujeme. Hlavně teď když jsme na čas v ČR a jsme uzavření v okresu se cítím, jako kanárek v kleci a každý den sepisuju co chci v naší další destinaci vidět, koukám na cestovatelské dokumenty, učím se japonsky, píšu články jen abych se z toho nezbláznila.
►Lidskost, respekt, pochopení a pokora. Když jsem viděla tolikrát, že lidé co mají málo umí dát nejvíc nebo když nám tolik cizích lidí na cestách pomohlo. Začala jsem si všímat toho, kde by někdo mohl chtít pomoc, nepřehlížím i maličkosti. Díky různým kulturám jsem v sobě našla větší respekt k různým národům, starším a nemocným lidem. Pamatuju, jak jsme si jako malí dělali srandu z vietnamských prodavačů, že mluví srandovně- dnes je za to neskutečně respektuju, že se tak těžký jazyk dokázali naučit.
► Mám větší pochopení pro přírodu a víc umím nasát její energií, mám k ní větší respekt, když jsem zažila na vlastní kůži, jak umí být mocná (zemětřesení, výbuch sopky,..)
►Neodsuzuji to, jak žijí druzí a respektuju rozhodnutí každého člověka a pokud se mi něco nelíbí nemusím to hned někomu dávat sežrat. Buďte vegetariáni či jezte maso, buďte na kluky holky či oboje, věřte v boha nebo ne, mějte děti nebo psa, žijte v baráku nebo ve stanu- je to na vás. Naučila jsem se, že každý má právo na život, jaký chce a nikdo nemá právo mu do toho kecat pokud to sám nezažije. Už nejsem tak omezená ve smyslu, že vše má být nějak podle ,,řádu.,,
Dlouhodobé cestování je podle mě už životní styl. Někdo ho začne, tak že uteče od nezdarů, někdo chce poznat něco jiného, někdo chce dobrodružství nebo prostě jen žít jinak. Ať tak či tak, změní vás to. Jak cestování nebo život v jiné zemi změnil vás?